Kniha je pohlazení mámy,
která zapomněla milovat.
Kniha je rozum,
který můžeš darovat.
Kniha je prázdná skříň,
večer víš víc, ráno zas míň.
Kniha je vzpomínka na letní večery,
to všechno kniha schovává
pod polštářem v posteli.

Máš na tváři stín, ruce ti zebou

Já nevím co s tím, nevím, co s tebou

Máš na tváři stín, zahradu temnou.

Dál nevím, co s tím, postůj tu se mnou.

Pověz mi, copak tě svírá,

pověz mi, kde tě to bolí,

pověz mi,kdopak tě týrá.

Jenom mi neříkej,

že jsem to já!

V ulicích beze jmen plných stínů a tajemných tváří hledám pocit.

V tichu smutných očí bloudím a s nadějí, kterou chovám hluboko v srdci,

věřím, že všechno špatné jednou skončí.

Vidím oči mladé dívky...

jsou prázdné, jako všechny dny v jejím životě.

Čeká na smrt, jako všichni kolem ní...
Není tu láska, není tu žádná víra.

Všechna přání se proměnila v utrpení a bolest,

už je to dávno.

Není kam jít, není co říct...

Těla bez duší se ukrývají ve stínu smrti a čekají až přijde chvíle, kdy je smrt spasí.

Pak možná vysvitne slunko a

v očích rozjasní se smích...
Pak možná najdu pocit, který hledám...

Krásně zní tvé jméno
po včerejší noci
Hřejivé teplo v loži královském
nehledej moudrost, kde není
nehledej už nic
jednej

Ztraceni v dáli
jen pro pouhou hloupost
setkání tě nevzkřísí,
lest najdeš všude
nedáš ji znát nikomu

Jako láska je naše minulost
vzpomínkou má se stát
změní se život
žízeň neuhasíš
neboť poznala jsi tajemství lásky a touhy

Na starém plátně jsou
otisky dlaní.
Každou noc
si je potají chodím
hladit.

Ptám se, proč mě v noci
nehledají?
Proč ty dlaně
po mých nepátrají?

Konečky prstů si projít
mapu těla a zastavit se
u bodu kde zhasínají světla.

Dotýkat se vzájemných tužeb
a prosit o kousek černé tuže.
Abych si Tvé dlaně vryl do
mé kůže.

Jako oheň co spaluje naše duše...