Stojím sama uprostřed ulice,
nikdo se z okna nedívá,
slyším tu dýchat své vlastní plíce,
už se stmívá.

Začíná pršet
a já tu pořád stojím,
přestávám přemýšlet,
snad něčeho se bojím.

Uklidňují mě děšťové kapky,
které mi po tváří stékají,
s nimi se slané kapky míchají,
obzor se mi mlží...

Myslím jen na slané kapky
a polibek děště...